Dopis

Vážený pane ministře školství,

obracím se na Vás ve věci nutné úpravy základního vzdělání v naší zemi. 

Já sama jsem úspěšně prošla všemi stupni vzdělávacího systému v České republice.
Jak je tedy možné, že tak důležitou informaci jsem se dozvěděla až v 36ti letech na psychoterapii?

Je mi jasné, že se nemůžete zabývat konkrétní neznalostí jednoho občana, proto jsem si udělala obsáhlý průzkum ve svém okolí. Oslovila jsem respondenty různého věku, pohlaví, profese a dosaženého vzdělání. Nikdo, opravdu nikdo tuto informaci neznal.  

Jak svým voličům vysvětlíte, že tak velké skupině lidí byla zatajena takto zásadní skutečnost? Jak se teď mají tito lidé podívat do očí svým dětem, kterým denně přikazují něco, čeho není lidský druh schopen?

Vím, že je snadné kritizovat. A já nechci být pouhým kritikem. Proto přicházím i s návrhem konkrétního řešení. V něm se zaměřuji již na primární stupeň naší vzdělávací soustavy, protože tato věc nesnese odkladu.

Doporučuji tuto informaci umístit přímo do slabikáře. A to hned za větu: Ema má mámu.
Tato informace je navýsost důležitá, přesto respektuji schopnosti teprve začínajících čtenářů a navrhuji ji obsáhnout pouze v jedné větě. Výběr konkrétního znění nechám na Vás. 

Zde nabízím hned čtyři možné podoby této informace:

• Člověk neumí ovládat své emoce.
• Děti ani dospělí nedokáží ovládat své city.
• Ještě nikdy nikdo neovládl to, co cítil.
• Nikdo z nás není schopen ovládnout své pocity.

Za touto větou by pak měl být ve vyučovací hodině dostatečně velký prostor na vysvětlení a diskuzi. Pedagog by důkladně poučil děti o tom, že emoce a chování jsou dvě různé věci. Zdůraznil by zejména, že si děti nemohou vyčítat to, co cítí. Mohou se ale zamyslet nad tím, jak se při prožívání svých emocí chovají.

A zde si dovolím přejít do osobní roviny.
Víte, kolik by mi to v dětství ušetřilo námahy při snaze vyhovět všem těm dospělákům, kteří po mně chtěli, abych nebyla smutná, abych se nestyděla, abych se nehněvala? 

Víte, kolikrát jsem já sama po svých blízkých chtěla, aby nebyli zoufalí, rozčílení, zklamaní?

Víte, kolikrát jsem sama před sebou selhala, když jsem se snažila netrápit se, nezlobit se nebo se nebát?
Víte, kolikrát jsem se nenáviděla za to, co cítím ke svému dítěti? 

Možná budete namítat, že nové vydání slabikáře bude v covidové době zbytečně nákladné. Já jsem si ale jistá, že zdravotní pojišťovny minimálně stejnou částku ušetří za financování psychoterapií dnešních prvňáčků v dospělosti. Dokonce si troufám tvrdit, že by taková informace mohla způsobit celospolečenský rozvoj a tak efektivita vynaložených nákladů může být opravdu vysoká.

Věřím, že nyní již chápete naléhavost tohoto dopisu. 

Spoléhám na Vás. A na všechny děti, co otevřou slabikář. 

S pozdravem 

Máma Autisty