Pochvala

Mám radost, když mě někdo pochválí. Ale není zrovna lehké mi takovou radost udělat. Musím totiž věřit, že si pochvalu zasloužím, což se vzhledem k mým krutopřísným nárokům sama na sebe podaří málokdy, a hlavně mě taková pochvala nesmí urazit, což se děje nějak podezřele často. 

Dříve to byly pochvaly urážející hlavně moje ženské já. Třeba jako:
"No to máš ale pěkný peníze a navíc tu práci děláš fakt dobře na to, že jsi ženská."
"Jsi jiná než ostatní holky. Krásná, chytrá a zajímavá, ale chodit bych s Tebou fakt nechtěl. Jak bych si vedle Tebe asi připadal?" 

Dnes mě jako kariéru neřeší, roky pořádně nespící a nenormálně myslící mámu autisty uráží pochvaly patřící mému rodičovskému já.  

Poslední takovou jsem dostala na dětské psychiatrii poté, co jsem mého syna z výskoku vrátila na židli. On mě totiž na první dobrou poslechl a v klidu se posadil.
"Vy jste tak skvělá máma. Většinou rodiče, co mají takové dítě s autismem, tak mu dovolí všechno. Ale Vy ne, Vy jste důsledná a dobře děláte."

Klidně a úspěšně vrátit moje již několik minut čekající dítě s nízkofunčkním autismem a ADHD na židli je víceméně zázrak, za kterým jsou roky tvrdé dřiny a tvrdých ran, z nichž jsem ani jednu neudělila já. A určitě tvrdě dřou i všichni ti rodiče, jejichž dítě se na židli v klidu nevrátí. Copak si ten doktor nevzpomíná, jak vypadaly všechny naše předchozí návštěvy a kolikrát jsem stejně důsledně mému dítěti řekla, že kopat může do venku do míče a ne do obrazu na stěně, že kousat může do sucharu a ne do koženého křesla v ordinaci a že skákat může na trampolíně a ne z otevřeného okna psychiatrie ve druhém patře.

Měla jsem chuť všechno tohle zakřičet, ale můj syn mě sedm let intenzivně trénuje v sebeovládání a mí kolegové ještě dýl v diplomacii, tak jsem zareagovala trochu mírněji: "Vždyť to takhle dělám už několik let, jen jeho reakce jsou jiné, protože mě dřív prostě nechápal."

A pak následovala věta, po které už jsem nemluvila, ale ani nic dalšího nevnímala. Všechno uvnitř mě totiž křičelo, brečelo a pěnilo.

"No ale musí Vás chápat, protože se musí naučit žít v tomhle světě."

Kdo jiný než dětský psychiatr by to měl vědět. Komu jinému, než odbornému lékaři bych neměla vysvětlovat, že moje dítě v tomhle světě už sedm let žije a sedm let se učí žít tak, jak by sám zřejmě nechtěl. A já se v tomhle světě učím žít vlastně znova, abych mohla žít s ním. A pro nás oba je to nepředstavitelně těžký, protože tenhle svět je pro mého syna asi tak uchopitelný, jako by pro nás byl svět v jiné dimenzi na jiné planetě se čtyřmi slunci, sedmi rozměry, falešně zpívajícím vzduchem, nepříjemnou gravitací a nelogickými zákony mimozemšťanů, kteří se domlouvají telepaticky a běhají rychlostí světla.

Každý den, kdy je nám spolu hezky, je pro nás vítězství.
Každé nové slovo, které moje dítě pochopí, je pro nás vzácný dar.
Každá minuta, kterou dokáže v klidu sedět na židli, je pro nás zázrak. 

Za každou takovou pro většinu lidí samozřejmou chvilkou, slovu a dovednosti jsou roky stresu, hledání, učení, zoufalství, slz.

Věřím, že každá máma a každý táta moc dobře ví, v jakém světě jejich dítě žije a bude žít.  A kdyby to náhodou na vteřinu zapomněli, vždycky se najde někdo, kdo to rád připomene. 

Věřím, že každá máma a každý táta moc dobře ví, co pro svoje dítě chce. A věřím, že nakonec všichni chtějí to samé. Chtějí, aby jejich dětem bylo v tomhle světě hezky. A je tak strašně nutný, aby přitom ty děti seděly na židli? Není. Nutný je, aby třeba nevyskočily z okna. A pak to, co se jako benevolence může jevit jednomu, je jenom otázka priorit a omezených možností jiného. Raději budu svou energii  směřovat k tomu, aby moje dítě žilo. Až tohle pochopí, pak se můžeme soustředit na sezení na židli. 

Tímhle článkem chci nejen kritizovat, ale taky udělat radost, a tak nakonec udělím velkou pochvalu. 

Chválím všechny rodiče, všechny děti a i přes své krutopřísné naroky taky sama sebe. Chválím nás za snahu. Za každou snahu. I za snahu, kterou nikdo neocení, protože není vidět nebo nepřináší výsledky. Chválím nás za snahu naučit se žít v tomhle světě. Teď spolu a jednou bez sebe.