Logická chyba

V jeden říjnový večer si můj syn při skákání po nábytku prohlížel velké hodiny, které nám visí v obýváku, a něco nesmyslného si dokola důležitě šeptal. Potom si pod hodiny přitáhl taburet, stoupl si na něj, a přísněji než Igor Hnízdo se na mě podíval. V jeho nekompromisním pohledu jsem viděla jasný rozkaz: Mámo, jdeme počítat!
Použil svůj prstík jako ukazovátko, mířil na jednotlivá čísla, přeříkával je svou autištinou a po každém slově významně očekával, že ho přeložím do češtiny. A protože jsem nechtěla dostat ukazovátkem, pěstí ani tím taburetem, poslušně jsem překládala:
"KA - jedna,
GA - dva,
TI - tři,
TITI - čtyři,
TE - pět,
HE - šest,
HAHA - sedm,
HOHA - osm,
KEGE - devět,
KAGE - deset,
KAGA - jedenáct,
GAGA - dvanáct."
A pak následoval rozčílený výkřik: "TITÁ!!?? DIDÍ!!??" A můj nadšený překlad, u kterého mi vytryskly slzy štěstí: "Ano miláčku, třináct tam chybí!"

Taková samostatná a mně pochopitelná logika je prostě zázračná chvíle. Jak kdyby našel skulinu ze své jiné dimenze a pochopil kousek toho, co vnímám já. A já díky té skulině zase pochopila, jak to chodí u něj.
Ta skulina ale nebyla natolik velká, abych mu dokázala vysvětlila, jak to, že tam ta třinácka není. A tak kromě mých slz štěstí následovaly i jeho slzy neštěstí, silné zakousnutí do ukazovátka a hod daleký s taburetem. I tak se ale nesmířil s tím, že máme tak obrovskou chybu v hodinách a máma ji nedokáže opravit.

Kromě té zázračné chvíle, která mě zahřála na srdci, je na tom skvělá ještě jedna věc. Ten hřejivý pocit mám od té doby pokaždé, když se podívám na jakékoliv hodiny nebo hodinky. Ve všech je totiž ta samá, pro obě naše dimenze společná logická chyba.