Cesta do hlubin "jiné" rodičovské duše

Včera jsem vedla rozhovor s mým manželem.
U nás je to celkem vzácná věc vést rozhovor! Já jsem věčně paralyzovaná autistickými zážitky, spánkovým deficitem a vedlejšími účinky antidepresiv. Manžel má hodně práce, hodně velkou krizi středního věku a hodně velké sklony k sebelítosti.
Naše komunikace se proto obvykle omezuje na stručná oznámení, jednoduché příkazy, vyčítavé pohledy, zoufalé pohledy, výhružné pohledy, vražedné pohledy, ironické úsměvy, hlasité povzdechy a zaryté mlčení.
A při tom našem vzácném rozhovoru manžel položil nelehkou otázku, na kterou jsem překvapivě lehce odpověděla: "Víš, myslím, že úplně stačí, když se budeme snažit, aby byl co nejvíc šťastný nebo jen spokojený, alespoň po ten čas, co budeme na světě spolu s ním."

Kdepak se ztratily všechny moje ambice naučit ho mluvit, číst, psát, počítat, hrát si, počkat nebo poznat barvy, tvary, zvířata, nebezpečí...
Asi v životě. S autismem. S mentálním postižením. S úzkostnou poruchou.

A při tom našem vzácném rozhovoru jsem si i já položila nelehkou otázku: Odpověděla bych stejně, kdyby náš syn byl běžné dítě?
Upřímně si myslím, že ne. A trochu mě to děsí.
Existuje snad jiná správná odpověď na otázku, co pro svoje dítě můžeme udělat?